Údolím Šembery
Kozojedy - Šember - Tuchoraz - Český Brod
neděle 18.února 2007
Byť je únor, tak už má sluníčko asi opravdu jarní sílu, když dokázalo probudit tolik výletníků ze zimního spánku. Když jsem s pár kamarády dorazil na pražskou zastávku autobusu a uviděl frontu čekajících, říkal jsem si, jak se do toho autobusu vejdeme. Po bližším průzkumu jsem zjistil, že dobrou polovinu dopravy chtivých občanů tvoří naše výprava. Myslím, že si autobus oddechl, když nás, dvacet sedm výletníků a tři psi, vysypal v Kozojedech. Prošli jsme vesnicí, kde Ferda, jeden z pejsků, jak je jeho zvykem, vzbouřil všechny vesnické psy. Za vsí nám otevřel pohled na kostelíček svatého Martina na kozojedském hřbitově. Ten stál na místě bývalého pohanského pohřebiště už před rokem 1220. Původně románská stavba prošla gotickou a později i barokní přestavbou. Kostelík s atypickou věží s dřevěným patrem si zachoval prvky všech tří slohů. Dříve stál uprostřed Kozojed, ale vzhledem k nedostatku vody v okolí se obec postupně přesunula do dnešní lokality a kostelík tak zůstal osamocen kus cesty za obcí. Využili jsme scenérie a vytvořili tradiční skupinové foto, zájemci si pak prohlédli kostelík a za chvilku jsme vyrazili dolů do zaříznutého údolí Šembery. V těchto místech je lesnaté údolí zastavěno celou řadou různě velikých a ošklivých chat a v létě tu musí být asi docela frmol. Kde jsou ty doby, kdy údolí patřilo k jednomu z center českého trampingu. Dnes je to tu samý paďour. Chaty nakonec ale přeci jen skončily a my přišli k místu, kde říčka musela prorazit skálu stojící jí v cestě. Údolí je tu poměrně úzké a koryto se zařezává do větší hloubky. Jeho dno pak tvoří řada velkých balvanů, kterými se říčka prodírá. Fotozastávka se nakonec změnila v krátkou svačinu, kdy vydaly své poklady útroby našich batohů.
Za soutěskou jsme opustili značku v údolí a vystoupali na hřeben. Mezi stromy jsme zahlédli val, který by mohl být známkou našeho dalšího cíle, místa, kde bývalo slovanské hradiště a hrádek Šember. Vydali jsme se tedy mimo stezku lesem a trefili se. Skutečně šlo o příkop a val chránící hradiště dnes zvané Hradiště u Doubravčic. To bylo osídlené už od doby bronzové. Za doby slovanské to byla jedna z opěrných bašt rodu Zličanů na hranicích s rodem Čechů. Po překonání valu jsme na zužujícím se dobře chráněném ostrohu podle očekávání objevili další příkop a val. Ten chránil středověký hrádek Šember. Nebyl to hrad nijak velký, dnes už po něm zůstal již zmíněný příkop s valem, mezi stromy je vidět kousíček zdi a některé kameny kolem skalky na špici ostrohu také nesou stopy lidské ruky. Hrádek neměl dlouhou historii, první zmínky o něm jsou z roku 1357, zanikl pak již pravděpodobně kolem roku 1421. Po prohlídce ostrohu jsme seběhli lesem zpátky na značku a po chvilce dorazili zpět k Šembeře. Tady začíná další zajímavý úsek. Říčka opustila balvanité údolí a svým korytem tu ve zmenšeném měřítku v měkčí hornině ukázkově demonstruje, jak vypadá přirozený tok řeky. Četné, vzorově utvořené meandry, podemleté břehy na vnějším břehu zátočin a u vnitřních břehů naopak pozvolné mělčiny. Úsek pak nakonec končí místem, kde si musela Šembera prorazit cestu sice nepříliš širokým, ale souvislým pásem skály, který nemohla nikudy obejít. Vznikla tak odhadem pět metrů široká, stejně tak hluboká a asi 10 metrů dlouhá průrva. Jeden z břehů je dnes podemletý tak, že na zhruba metrovém tenkém skalním výčnělku stojí jeden ze zdejších mohutných buků. Je asi jen otázkou času, kdy se do říčky zřítí a jak jeho pád pak asi změní uspořádání soutěsky.
Za soutěskou a silničním mostem říčka vtéká do údolí, kterým líně teče směrem k Českému Brodu. I my vyrazili dál po proudu. Naše další cesta nejprve vedla přes most na levý břeh a dál podél luk po silničce. Trošku nám to zpestřil pejsek Ferda, na kterého najednou přišlo jaro a snažil se blíže skamarádit s přítomnou slečnou jezevčicí. Páníčkovi dalo docela dost práce Ferdu usměrňovat. Ale se zábavou nakonec došlo i na nás. Teda pokud lze za zábavu považovat neplánované bahenní koupele. Značka nás převedla opět na druhý břeh řeky, kde jsme šli po lesní cestě. Ta byla hodně rozježděná nějakými auty a po nedávných deštích na řadě míst značně blátivá. Naše chůze tak připomínala něco mezi baletní a bruslařskou školou. A na našich botách by si po chvíli smlsl kdejaký fetišista na blátíčko. Naštěstí jsme všichni svoji rovnováhu udrželi a tak na jiných částech těla, třeba sedacích, se bláto už neobjevilo. Nakonec i tohle blátivé martýrium skončilo a my dorazili na okraj obce Tuchoraz, které vévodí věž, pozůstatek zdejší tvrze. Nejstarší zmínky o ní pocházejí z roku 1295. Kolem roku 1470 tehdejší majitel, zemský písař Mikuláš Svitáček z Lanštejna, nechal tvrz, nevyhovující jeho společenskému postavení, přestavět na nevelký, ale honosný hrad. Z této doby také pochází dominanta Tuchorazi a jediný pozůstatek hradu, mohutná vstupní věž. Potomci pana Mikuláše se udrželi na Tuchorazi do roku 1579, kdy sídlo prodávají Smiřickým sídlícím na černokosteleckém panství. Hrad už pak byl jen sídlem vrchnostenských úředníků. V roce 1639 tvrz obléhali Švédové. A i když neúspěšně, tvrz už pak zůstala opuštěná a chátrala. V roce 1770 pak byl hrad na příkaz správy černokosteleckého panství s výjimkou věže rozebrán a získaný materiál byl použit na zpevnění jezů a hrází. Věž je dnes bohužel nepřístupná. Prohlédli jsme si ji alespoň zpoza plotu a vyrazili na poslední část cesty. Po hrázi Mlýnského rybníka a dál po silnici podél dalšího rybníka zvaného Podviňák k Českému Brodu, jehož paneláky a obilní silo už byly z dálky vidět. Ve městě jsme se rozloučily ze značně lenivou Šemberou. V městském parku jsme si prohlédli zajímavý kostelík Nejsvětější Trojice s ojedinělou venkovní kazatelnou. Nakonec jsme došli na náměstí a učinili pokus dostat se do hospody v plném počtu. Což byl pochopitelně holý nesmysl. Nakonec jsem akci ukončil a část výpravy se vydala rovnou na vlak. Část se usadila v restauraci na náměstí kam po marném pokusu o nalezení další hospody dorazila i třetí část výpravy.
Velká účast a nádherné počasí ... myslím, že výlet se vydařil. A tu hospodu ... to mi musíte odpustit. Určitě by šla hospoda objednat, ale to byste se mi museli hlásit předem, abych znal počet. A znáte se, kolikrát se na výlet chystáte, pak se ráno otočíte na druhý bok a nejdete nikam. Musel bych si vás tedy pojisti nějakou zálohou. A to už bych komplikoval život sobě i vám. To si raději berme řízky z domova a doufejme, že sem tam i tu hospodu najdeme.
© 2007 Méďa Jéňa