Čertovy hlavy
Štětí - Mordloch - Harfenice - Želízy - Čertovy hlavy - Klácelka - Liběchov
sobota 28.dubna 2007
Že by medvědi netrefili na vysočanské nádraží. No vypadalo to tak. Moc nás odtud na výlet nevyráželo. Ale naštěstí jsme cestou provedli úspěšný odchyt a na cestu od nádraží ve Štětí nás vyráželo 18. Hned na začátku, ve vísce Stračí, nám cestu zpestřil pasák koz. No uznejte, že to se zas tak často nepotká. Ve Stračí jsou i některé pěkné domy. Pak už jsme opustili civilizaci a střídavě lesem či podél luk jsme došli k udržované Mariánské kapličce. O kus dál jsme míjeli Hraběcí kapli. Byla postavena na místě, kde zavraždili svého krutého pána J.W.Claryho poddaní ze Snědovic. Ale přiznejme si, nevědět že je to kaple, klidně bych se vsadil, že je to triangulační značka s atypickým kamenným soklem, kaple totiž nemá žádný vnitřní prostor a na jejím vršku stojí červenobílá trubka. Zase borové lesy, místy čerstvě dost vymýcené. Na jedné z pasek se objevil skalní útvar a nedaleko v lese další. Že by Sedm chlebů? A kde je pak Mordloch? Dali jsme si malou svačinku a po chvíli vyrazili dál. Jak se ukázalo, jeskyně Mordloch i skála Sedm chlebů nás teprve čekaly. Malá odbočka houštím po pěšině kolem skalního bloku a už se před námi tyčí Sedm chlebů. Přírodní tzv. svědecká skalka, která svým tvarem připomíná sedm bochníků chleba naskládaných na sebe. A stačí udělat čelem vzad a už vidíme vchod do jeskyně Mordloch, která je ve skále, kterou jsme právě obešli. Je to přirozený pískovcový převis uměle rozšířený v jeskyni o rozměrech 6 x 2,5 m opatřenou skalními lavicemi. Na ni navazuje pseudokrasová jeskyně o celkové délce 22 m a výšce 0,5 m. Podle pověstí, které se zřejmě zakládají na pravdě, byla v době třicetileté války sídlem strašné bandy vrahů a lupičů, která byla likvidována až při společném zákroku majitelů okolních panství. Obyvatelé okolních obcí se tomuto místu raději vyhýbali. Později se jeskyně stala obydlím jakéhosi poustevníka. Dnes jeskyni obývají trampové.
A zase pochod po pohodlné lesní cestě až k místu, kde vykácení lesa odkrylo dva skalní bloky, kterými procházela naše cesta. Museli jsme počkat na opozdilce a tak se někteří vydali ke skalám. A objevili celé sídliště dravých larev mravkolva. Že neznáte? Vy jste nečetli Ferdu Mravence? Až někde v písku najdete množství důlků, jste možná u cíle. Na dně každé takové jamky je v písku schovaná larva a číhá. Nejčastějším úlovkem jsou právě mravenci. Neopatrný mravenec spadne do jamky. Vyleze? Kdepak! Po sypkých stěnách s přesně vypočítaným úhlem se utéct nedá. A čím víc se snaží, tím víc klouže ke dnu jamky, kde v klidu čeká larva se svými ostrými kusadly na svůj dnešní oběd. Ale nechme larvy larvama a hurá na další cestu. Netrvalo dlouho a dorazili jsme k prvním sochám vytesaným v pískovci. Kde se tu vzaly? Na nedalekém liběchovském zámku působil jako kuchař Václav Levý. Byl truhlářským učněm, kuchařem, lidovým řezbářem. První sochařská díla jsou právě ta z let 1841 až 1846 ve skalách v lese u Liběchova. Jako samouk (u svého prvního učitele sochařství strávil snad jen čtyři neděle) nevšedního nadání vycházel plně z vynikajícího odkazu mistrů českého baroka. Na popud a za finančního přispění majitele liběchovského statku Antonína Veitha (citát z Kdo je kdo): "... odchází Levý studovat do Mnichova, po návratu do Prahy však zjišťuje, že vlastně nemá co dělat. Za pět let tento nejschopnější sochař vytvoří pouhé dvě sochy - v Čechách není pro sochaře práce. A tak Levý na dvanáct let odchází do Říma. Tady se umělecky prosadí, ale české sochařství tak ztrácí hned na počátku rozvoje svého nejvýraznějšího představitele. Mistrova římská díla nabývají na monumentálnosti, získávají vzácnou formální ušlechtilost, ale silná ryzí osobitost autorova, tak znějící z jeho rané tvorby, tu bezděčně mizí. Po návratu z Říma zbývají Levému necelé čtyři roky života, ale právě v nich se stává prvním učitelem a starším spolupracovníkem J. V. Myslbeka."
První Levého sochou, kterou jsme potkali, je Had. Přes sedm metrů dlouhý obepínající skalní blok a přeťatý sekerou vedví. Už tady je vidět, jak se na Levého dílech podepsal zub času a vandalové. O kus dál je Harfenice, kterou doplňují reliéfy hlav, vytesaná jeskyně a kamenné schůdky na skalní blok. U Harfenice jsme vyrobili oblíbené skupinové foto a vydali se na další cestu. Sestoupili jsme do Želíz v údolí říčky Liběchovky, kterým bohužel vede i frekventovaná silnice z Prahy a Mělníka do České Lípy. Želízy, stejně jako nedaleký Liběchov, byly oblíbeným výletním místem, kam se jezdilo na "letní byt", ale i na lázeňské pobyty. V Želízech jsme si prohlédli kousek nově vybudované naučné stezky "Mokřady Dolní Liběchovky". Mezitím nedisciplinovaní žízniví jedinci utekli do místní hospody, kterou jsem měl v úmyslu bojkotovat. Proč? Snažil jsem se tu pro medvědy zajistit oběd obdobně, jako se to podařilo při výletě na Potštejn a Litice. Bohužel želízský hospodský byl velice neochotný a rezervaci odmítl. Tak proč mu dělat kšeft? No řekněte? Nakonec žíznivci volali, že je v hospodě prázdno a protože bych stejně neuspěl, bojkot jsem odvolal a dali jsme si oběd a nějaké to pivko. No ... možná to nebyl úplně dobrý nápad ... s plným břichem nás čekal jeden ze dvou dnešních velkých kopců. Výstup jsme nějak přežili a po chvilce jsme došli k Čertovým hlavám. Devět metrů vysoké hlavy vytesané do pískovcových skalních bloků. Někdo v nich vidí vodníka s čarodějnicí, jiný si představuje ony zmiňované čerty. S trochou představivosti si můžete připadat jako v Americe, kde na Mount Rushmore stojí hlavy čtyř amerických prezidentů. Zdejší sochy mají však ke státníkům přeci jenom trochu daleko. Co do velikosti reliéfu jsou prý liběchovské Čertovy hlavy za státníky hned na druhém místě.
Prudký sestup z kopce a, naštěstí již naposledy, hned zase prudký výstup, ještě kousek cesty lesem a už nás čekají poslední, ze zdejších děl V.Levého díla nejvýznamnější, Blaník a jeskyně Klácelka. První, co uvidíme, je kalich vytesaný na skalní jehle. Po krátkém sestupu úzkou skalní soutěskou jsme prošli mříží a byli jsme na místě. Přestože se běžně hovoří o dvou názvech, ve své podstatě jde o jedno místo. Nejprve dorazíte na Blaník, což je prostor před jeskyní vyzdobený reliéfy postav z našich dějin: v křesle dřímající vůdce blanického vojska Zbyněk ze Zásmuk, vůdci husitských vojsk Jan Žižka a Prokop Holý, spící blanické vojsko a trpaslíci, kteří pro ně kovají zbraně. Ve skalním bloku je pak bohatě zdobeným portálem přístupná uměle vytvořená jeskyně zvaná Klácelka. Kamenný stůl už z jeskyně zmizel, zbyly jen kamenné stupně nahrazující lavice. Na stěnách jsou výjevy z básně Ferina Lišák od F.M. Klácela. Odtud vznikl název jeskyně. Tedy jsou ... zase značně poničené vandaly, stěny navíc "zdobí" silná vrstva sazí z mnoha trempských ohňů, které v jeskyni hořely. Prohlédnuto, zdokumentováno ... kousek sešupu lesem, kus nepříjemné cesty po frekventované silnici (bohužel tu tak značka vede a jinudy to ani nejde) a odbočili jsme do místní části Liběchova Boží Vody. Byl to pramen v kapli malých lázní. Kaple sice stojí, ale je zanedbaná. A někdejší lázně ... ty teď slouží jako rybí sádky. U liběchovského kempu žíznivci zase nevydrželi a zapadli na pivo. Tak jsme si udělali malou přestávku. Stejně už nás čekala jen cesta na nádraží, protože zdejší zámek, kde byly sbírky asijského umění, je od povodní v roce 2002 uzavřen. V předstihu, což se některým nelíbilo, jsem vyhnal partu na nádraží. Ještě že tak, dráhy měly nějaký problém, takže jsme stihli o téměř hodinu zpožděný dřívější vlak a ze Všetat do Prahy jsme už jeli podle plánu. Kdybychom přišli na nádraží o pět minut později, kdo ví, jak dlouho bychom čekali na náš vlak, ale do Prahy bychom dojeli určitě značně později.
© 2007 Méďa Jéňa