Strážci Orlice
Potštejn - Litice nad Orlicí
sobota 14.dubna 2007
Medvědí tlupóóó pozóóór! Uděluji odznak Vzorný provianťák Páťovi a Máťovi za zajištění proviantních služeb na tomto výletě a za zásluhy je jmenuji do hodnosti proviantních důstojníků naší medvědí tlupy! Pohov!
Teda pánové, vy nám dáváte. Kluci domlouvali oběd v Liticích původně pro 10 - 15 hladovců, během týdne to na moje požádání dvakrát zvyšovali a poslední rána přišla v sobotu. No nakonec nás z potštejnského nádraží na výšlap vyráželo 35! Už od nádraží jsme viděli první cíl naší cesty, zříceninu potštejnského hradu. Nahoru jsme šli trošku oklikou, abychom si prohlédli městečko Potštejn. Centru městečka vévodí farní kostel svatého Vavřince v empírovém slohu z roku 1820, naproti kostelu stojí barokní zámek se čtvercovým půdorysem, vystavěný v 50 letech 18. století. Z městečka jsme se vydali po křížové cestě k dominantě kraje, již zmíněným troskám mohutného potštejnskému hradu. Jeho historie začíná koncem 13. století (1295), kdy byl založen v rámci osidlování kraje rodem Drslaviců. Že znáte Potštejn u Nepomuku a Litice u Plzně? Ano, správně, Drslavicové pocházeli ze západních Čech a nazvali svá zdejší sídla stejně jako původní rodová sídla. Jejich vláda tu ale nebyla příliš šťastná. Poté, co se rod nepohodl s králem a Mikuláš z Potštejna stal loupeživým rytířem je hrad roku 1338 dobyt a Mikuláš musel slíbit věrnost králi. Protože slib nedodržel, je hrad o rok později dobyt znovu, Mikuláš zabit a majetky rodu jsou zabaveny. S výjimkou pobořeného hradu je král krátce vrací Mikulášovo nejstaršímu synovi, ale v roce 1356 odkupuje zpět celé panství a obnovuje Potštejn už jako centrum královského panství. Opravy byly dokončeny kolem roku 1360, záhy se ale hrad stává častou zástavou nebo bývají práva postupována jiným šlechticům.
V roce 1495 získává panství Vilém z Pernštejna. Ten si zvolil hrad za centrum svých majetků v Poorlicku a rozhodl se ho změnit v reprezentační sídlo. Nejen hrad, ale i panství kvetlo, a to až do roku 1548. Další z pernštejnských majitelů Jaroslav byl špatným hospodářem. Zadlužil se a začal svá panství rozprodávat. A majitelé se zase střídají: Arnošt, falckrabě rýnský, Hrzánové z Harasova. Roku 1603 se ujala správy panství Anna Kateřina, která panství opět zadlužila. Nakonec musela v roce 1629 zcela zadlužené potštejnské panství prodat. Kupcem se stal císařský generál Kašpar z Grambu. V této době byl hrad ještě v celkově dobrém stavu. Po Kašparově smrti přestal být hrad obýván a začal rychle pustnout. V roce 1746 se vlastníky stává rod Harbuval-Chamaré z Francie. Jan Ludvík vlastnil majetky ve Slezsku. Po odtržení tohoto území od českého státu opustil Jan Ludvík Slezsko a přesunul se do Čech. Do Potštejna, jako do jednoho z prvních míst v Čechách, přinesl novou formu podnikání – textilní manufakturu. Jeho manželka Anna Barbora nechala v letech 1750-1752 ve zříceninách hradu vybudovat kapli sv. Jana Nepomuckého. Ta byla umístěna do východní části bývalého hradního paláce. V roce 1762 vyhořela, ale byla ještě opravena, počátkem 19. století však zchátrala úplně. V roce 1754 nechala Anna Barbora zbudovat křížovou cestu z městečka na hrad. Jednalo se o řadu prostých kapliček, jejíž ústředním místem byla Kalvárie u bývalé druhé hradní brány. Poslední stavební úpravou v prostoru hradu bylo vybudování kaple Svatých schodů ve svahu mezi dolním nádvořím a parkánem horního hradu v letech 1762-1766. Návrh na stavbu kaple vypracoval údajně syn Jana Ludvíka a Anny Barbory Jan Antonín Harbuval-Chamaré. Obě kaple byly zrušeny v roce 1791.
V roce 1767 převzal panství Jan Antonín Harbuval-Chamaré, posedlý hledáním pokladu v prostorách hradu. Impulsem k pátrání po pokladu bylo chybné přeložení nápisu na kameni ve zdi bývalého hradního paláce. Hrad nechal doslova rozrýt a provrtat množstvím štol, čímž způsobil téměř úplné zničení horního hradu a věže 5. brány. Tyto výkopy prováděl až do roku 1785 a jediným výsledkem bylo nalezení několika starožitností (klíč, podkovy, ostruhy). Po Janu Antonínovi spravoval panství od roku 1808 jeho syn. Ten nechal v roce 1831 obnovit a opravit kapli Svatých schodů a nově ji zasvětit sv. Janu Nepomuckému. Dalšími majiteli potštejnského panství byli Dobřenští z Dobřenic. František Jindřich Antonín pronajal v roce 1938 zříceninu hradu Klubu českých turistů, který zde prováděl rozsáhlejší zabezpečovací práce. Ty ukončil nacistický zákaz v roce 1941. V roce 1945 byl hrad s celým potštejnským velkostatkem zkonfiskován a přešel do majetku státních lesů. Dále pokračovaly zabezpečovací práce. V roce 1976 došlo k zastřešení 4. brány a v polovině 80.let byla zabezpečena přední část 5. brány a došlo k menším dozdívkám a konzervačním pracem i na dalších místech. V této době byl hrad pro veřejnost uzavřen. Hrad byl znovu zpřístupněn v roce 1993. Došlo k úpravám interiéru 4. brány a jejího okolí. Rovněž byla opravena a znovuvysvěcena kaple sv. Jana Nepomuckého (dříve kaple Svatých schodů). Do majetku obce se hrad dostal v roce 1998. Nadále dochází ke konzervačním úpravám v areálu hradu, částečně byla zrekonstruována hradba od 4. brány na východ včetně dvou obranných bašt. V roce 2003 byla dokončena rekonstrukce křížové cesty a v roce 2006 oprava bývalé kaple sv. Jana Nepomuckého na horním hradě.
Možná se divíte, proč jsem se tu takhle o historii hradu rozepsal? Když jsme se totiž doplazili na hrad, zjistili jsme, že vzhledem ke stavebním úpravám jsou povoleny prohlídky jen s průvodcem, průvodkyně je jen jedna a další prohlídka začne za hodinu. No, časový plán výletu by snad šel upravit, ale čím se tu hodinu zabavit? Nakonec jsme zvolili celkem přijatelné řešení. O historii hradu jste si právě přečetli a my jsme se skutáleli z hradního kopce na Vochtánku. Co že to zase je? No nic jiného, než westernový kemp na krásné louce v Annenském údolí. Z jedné strany hradní kopec, z druhé Divoká Orlice a hned za ní další strmé kopce. Ale pro nás v tu chvíli hlavně příjemné posezení nad půllitrem piva, hezky v přírodě, na sluníčku a čerstvém vzduchu. A tak mne snad jen mrzelo, že jsem přišel o expozici útrpného práva, která je letos na Potštejně ... těšil jsem se, že bych tam našel nějakou inspiraci co s vámi, když mne budete zlobit.
Po příjemném posezení na Vochtánce nezbývalo, než vyrazit na další cestu. Obešli jsme výběžek hradního vrchu a na chvíli opustili údolí Divoké Orlice, abychom si, jak nám velela turistická značka, přes místní část Brná zkrátili cestu kolem zákrutu řeky. Poslední pohled z Brné na hrad, kus cesty po polní cestě a už nás čekal sestup k řece. No upřímně, asi byste, stejně jako my, přemýšleli, proč se tahle větev Orlice jmenuje zrovna Divoká. Široké oblázkové dno, po kterém si poklidně teče chladná voda řeky, které je tu tak po kotníky. Z jedné strany typický lužní les, z druhé strany zalesněná stráň. Tohle sympatické údolí nás provázelo až k prvním chatám, které signalizovali blížící se další cíl naší cesty, Litice nad Orlicí. Přešli jsme na druhý břeh řeky, v hospodě potvrdili oběd a vydali se na zdejší hrad. Cesta kolem hospody byla bohužel chybou, protože někteří neudrželi svoji žízeň na uzdě, nemohli tu hodinku počkat, a tak na hradě nebyla účast 100%. Příště si asi budu muset vybrané jedince brát na vodítko. Hrad leží na ostrohu ze tří, či spíše téměř ze čtyř stran obtékaným Orlicí. Měli jsme strach, jak to dopadne s prohlídkou tady. Ale když se chce, jde vše. Byť těsně před námi vyrazila na prohlídku jedna skupina, sympatický pan kastelán zavřel kasu, a vyrazil z námi na prohlídku. A nejen, že nám vyprávěl o Liticích, ale když jsem žalovali, jak jsme dopadli na Potštejně, přidal něco i historii sousedního hradu.
Hrad Litice byl založen koncem 13. stol., stejně jako Potštejn, rodem Drslaviců. První písemná zpráva o hradu je z roku 1304. Stal se brzy zbožím královským, když jej Václav II. směnil za jiné panství s Půtou z Potštejna. Za krále Jana Lucemburského byl hrad zastaven Jindřichovi mladšímu z Lipé. Karel IV. po svém návratu z Itálie do Čech vykoupil řadu královských hradů, mezi nimi i Litice. Na počátku 70. let 14. stol. náleží hrad pánům z Kunštátu a Poděbrad, v jejichž držení byly téměř po celé 15. stol. Roku 1427 zdědil celé panství potomek Viktorina z Kunštátu, Jiří z Poděbrad. Za Jiřího patřil hrad mezi nejpřednější pevnosti v zemi. Přesné datum a místo narození Jiřího z Poděbrad není bezpečně známo. Patrně to však bylo v dubnu 1420. Za jeho rodiště se udávají Poděbrady, ale není však ani vyloučeno, že to byly právě Litice, kde Viktorin v té době byl "seděním". Pevný a nesnadno přístupný hrad si Jiří cenil. Veliké a nákladné úpravy, jež zde prováděl již jako český král, aby výstavbou nových hradeb, bran a mohutné věže ještě posílil pevnost tohoto sídla, zavdaly podnět k domněnkám, že se Litice měly stát Jiříkovým Karlštejnem. Některé zprávy tvrdí, že Jiří zde chtěl vytvořit pevný úkryt pro korunovační klenoty a pro zemské desky. Korunovační klenoty ani zemské desky však nikdy nebyly na hradě ani přechodně uloženy. Bylo jej však nejednou použito za pevné a bezpečné vězení osob, na nichž zemskému správci a později králi zvlášť záleželo.
Po smrti Jiřího připadl roku 1472 hrad Litice Bočkovi z Kunštátu. Ten předal posléze hrad bratru Jindřichovi, který se ale zadlužil a musel své statky odprodat. Roku 1495 tak panství kupuje Vilém z Pernštejna. Vilém získal zároveň i potštejnské panství, kam, na úkor Litic, přenesl správu všech pernštejnských statků v kraji. To byl počátek chátrání litického hradu. Jeho vnuk Jaroslav zadlužil všechna svá panství a tak roku 1556 zakoupil velké potštejnské a litické panství Arnošt, falckrabě rýnský a hrabě kladský, který je však již v příštím roce se ziskem rozprodal dále, hrad Litice s městečkem, Václavu Okrouhlickému staršímu z Kněnic. Avšak ani Okrouhličtí Litice dlouho nedrželi, neboť je již v roce 1562 prodali Mikuláši z Bubna, který k nim přikoupil i tvrz Doudleby. Litické panství pak zůstalo v držení tohoto rodu až do roku 1809. Mikuláš si litický hrad oblíbil, že jej sice učinil svým rodovým sídlem, ale současně postavil mnohem pohodlnější zámky v Doudlebách a Žamberku, kde střídavě pobýval. Tak byl nepohodlný a nepřístupný hrad odsouzen k rychlé zkáze. Urbář žambereckého panství zachycuje v roce 1657 Litice jako polorozbořený hrad, kde přední palác mohl sloužit za maštale a skladiště obilí v čase nebezpečí válek. Roku 1681 byl hrad již zcela opuštěn, ale dbalo se na to, aby se úplně nerozpadl. Po roce 1809 vlatní žamberecké panství i hrad krátce Veriand hrabě Windischgrätz. Roku 1815 kupují panství Parishové. Sídlí sice na zámku v Žamberku, ale usilují i o záchranu litického hradu. V letech 1890 – 1894 provedli zakonzervování zdiva paláců i opevnění. V roce 1933–35 provádějí opravu zříceniny, upravují vyhlídkové patro věže a hrad zpřístupňují veřejnosti. V roce 1948 je jim hrad i celé panství zkonfiskováno státem. V roce 1993 Parishové získávají v restitucích zpět zámek v Žamberku a lesy, hrad Litice ponechávají státu.
Po prohlídce hradu jsme si zašli do slíbené hospůdky. Rezervace klapla, obsluha vzorná a rychlá, jídla slušná za dobrou cenu ... co víc chtít ... prostě to klaplo i přes to, že nás bylo tolik. Konec výletu jsem trošku zpackal já. Tzv. Myší dírou, soutěskou vedoucí přes šíji hradního ostrohu, prochází tunel napájející malou vodní elektrárnu. Bylo nám sice doporučenou, kudy se jít podívat alespoň k ústí tunelu. Já ale měl podle fotomapy dojem, že zvládneme podívat se i na elektrárnu a pak Myší dírou k tunelu a na nádraží. Bohužel Myší díra je oplocena a je to pozemek elektrárny a nikudy jinudy se soutěskou jít nedá. A tak jsem část výpravy zbůhdarma dvakrát prohnal kolem hradního ostrohu. A navíc už jsme pak ani nestihli návštěvu ústí tunelu. Naopak bez problémů dopadlo objednané mimořádné zastavení pražského rychlíku v litické stanici. A tak jsme zanedlouho ještě jednou zamávali Potštejnu a uháněli k domovu.
© 2007 Méďa Jéňa